Začátek nového roku byl u mě ve znamení kašílků, rýmiček, nedoléčených zranění a bujarých oslav. Místo pobíhání po kopcích tak zbyl čas na rekapitulaci loňskéko roku a především rozmýšlení, kam se ve svém “dálkoplazectví” posunout letos.

 Za minulý rok jsem 96 krát někam vyrazil pěšky, ušel jsem při tom 1424 kilometrů a nastoupal 38377 metrů a jako nechtěný vedlejší efekt zhubl 6 kilo. Na hospodského povaleče z Prahy to ve výsledku není tak špatné. Chodit jsem se tedy už naučil, teď přišla řada na běhání.

V prosinci ještě byla zima, od ledna už se ale dalo běhat krásně.

Jako správný suverén jsem předpokládal, že mám skvělou fyzičku, však jsem si na podzim sem tam 3 kiláčky zaběhl. Před prvním během už jsem se se viděl v březnu na Pražském půlmaratonu. Nazul jsem tedy své oblíbené Inov8 botky a druhý lednový týden poprvé vyběhl do lesa za panelákem. K mému velkému údivu jsem po pár metrech začal fuňet jak hroch, vypadal jako rajče před výbuchem, srdce začalo oznamovat podezření na infarkt a mozek chtěl volat 155. :-) To všechno i přes to, že jsem neběžel o moc rychleji, než chodím (8 min/km).

Oblíbené zabahněné botky.

Z prvního 3 kilometrového běhu jsem se tedy vrátil naprosto zničený a přemýšlel co dál. Novoroční alkoholové dýchánky doprovázené kuřáckými pauzami asi nebyly jako příprava na první běh to pravé ořechové. :-) Přišla tedy jasná volba, zahodit krabičku a omezit pivní seance. A samozřejmě to nejdůležitější, vzít ten běžecký trénink trochu vážně. Naordinoval jsem si tedy 3-4 běhy týdně, s tím že společný středeční "Barrandovský" s Lenkou a Mončou bude víc na pohodu.

První společný jsem sice nebyl už na pokraji kolapsu, ale tempo 8:34 min/km z kopce při 150 tepech za minutu byla opravdu mizérie. Naštěstí s každým dalším během to bylo lepší a lepší a na konci měsíce už jsem zvládl vyběhnout i menší kopečky a neumřít. A především se z běhu konečně stávala i zábava.

Běhám zásadně jednoduchým terénem. :-)

Tak často se ovšem jako začátečník běhat nedá, protože svaly, šlachy i klouby pak ukrutně bolí a tak se předsevzetí změnilo na běh 2-3 týdně. Naštěstí to už se dařilo udržet a tak jsem se pln optimismu po letech vrhl i na delší výlet na běžkách, že to jistě půjde samo. Nešlo. :-) Vězte, že z běžek jsou zase namožené úplně jiné svaly než z běhání. Každých 5 km jsem pravidelně padal, ale komu by to vadilo, když zábava je to veliká. :-)

Běhání teda nic moc, ale na běžkách jsem ještě horší. :-)

A tak nějak nenápadně uběhly 3 měsíce, kdy běhám. Už to není jen z kopce, při středečním odpočinkovém máme tempo 7:30 min/km a zvládáme si u toho vyprávět vtipy. A i když zkusím něco pro mě rychlejšího, tak i tempem 6:00 min/km zvládnu uběhnout 6 km, po doběhu nepotřebuji záchranku a druhý den nemám žádné trvalé následky. :-)

Teď už půlmaraton v září, na který jsem se přihlásil, nevypadá jako úplně nesmyslný cíl. A i kdyby to nevyšlo a já s běháním přestal, alespoň jsem si už 3 měsíce nezapálil.