Rozhodl jsem se psát si zápisky ze svých výletů a hned první vůbec nedopadl moc slavně, spíš dopadl jak sedláci u Chlumce. Jsem prostě máslo a stydím se za to, ale popořádku.

Přípravu jsem možná podcenil, ale množství jídla rozhodně ne!

Už příprava na můj první Den cesty nebyla vůbec ideální. Asi 3 týdny předem jsem si udělal něco s kolenem, které nateklo do velikosti fotbalového míče, a bolelo jak čert a 3 týdny jsem tak maximálně vždy dopajdal do práce a zpátky. Poslední 2 dny před startem jsem se moc nevyspal - prostě příprava opravdu jak má být.

Jedem s Mončou a Jirkou vlakem z Hlaváku, ládujeme se večeří a spřádáme smělé plány na 60 - 120 km. Sebevědomí nám v tuhle chvíli opravdu nechybí. :-)

Jó ve vlaku, to jsme ještě byli frajeři!

V 18:30 je odstartováno. Všichni probíháme Lovosicema a pak se pomalu začínáme drápat ke kontrole K1 na Lovoš (5. km). Začíná se objevovat první bahno, koleno párkrát píchne, nejde se nijak extra, ale i přes naše želví tempo předcházíme v kopci pár funících závodníků. Startovali jsem z chvostu, tak se nám znovu vrací sebevědomí! :-)

Výhled z Lovoše. Z fotek to zas až tak nevypadá, ale noční výhledy byly nádherné.

Z Lovoše jdeme pár kilometrů z kopce svižným tempem, koleno i svaly se zahřívají, přichází euforie a mám pocit, že dnes to půjde. Jenže asi na 10. kilometru kvůli mně kufrujeme a jdeme zbytečně hnusným kluzkým bahnem do kopce, vůbec to nejde a tou samou sračkou musíme jít i zpátky. :-) Navíc zjišťujeme, že i správným směrem je to spíš bahenní lázeň než cesta, ale jakž takž to jde a tak to zatím bereme s humorem a vydrápeme se na Košťálov (13. km), kde je K2.

Na 13. kilometru jsem byl ještě relativně nezabahněný.

Na další kontrolu je to přes 10 kilometrů a bahno je všude - do kopce, z kopce i po rovinně. Kupodivu nikdo z nás nehází "záda", "tygra" ani "dvojitou krysu", ale na chůzi je to dost namáhavé a jdeme strašně pomalu. Poprvé v životě jsem rád za to, když chvíli jdeme po silnici. Kousek před K3 na Hazmburku (24. km) to do kopce klouže tak, že nechápu, jak to Jirka bez fofrklacků vyšel. Já měl co dělat i s nima. Každopádně moc šťastně z toho nevypadal. :-D

Z Hazumburku do hospody Libochovicích (29. km) to jde dobře. Bahno je sice stále všudypřítomné, ale není ho už tolik a navíc je to z kopce, takže poprvé držíme alespoň trochu rozumné tempo a dorážíme tam v 1:45 ráno.

Do hospody jedině s vazelínou! :-)

A tady se to celé nějak začalo srát. V hospodě jsme byli skoro hodinu, rozseděli jsme se a dál to prostě šlo už jen hůř a hůř. Na další kontrolu v Libochovicích (33. km) jsme se táhli jak smrad a ty 4 kilometry šli asi hodinu dvacet. Monča s Jirkou říkají, že nemá cenu se dál trápit, a že končí v Peruci (40. km).

Já jsem zatím ještě čilý, ale na Jirku už pomalu padá trudomyslnost. :-)

Já bych šel dál, fyzicky by to nebyl problém, jenže se mně moc nechce jít samotnému. Koukám do mapy a za Perucí je to pak 10 kilometrů po silnici. Přicházím o poslední zbytky morálky a souhlasím, že tam končíme všichni. A tak na 40,3 kilometru (44 kilometrů s kuframa) končíme asi po 12 hodinách ráno náš Den cesty.

Tady už jsem prostě za prase a nijak to neukecám.

Vracíme se do Prahy, a když z autobusu koukám na východ slunce, začínám být na sebe nasraný. Fyzicky jsem na tom v pohodě, spát se mi nechtělo, to mě jen ta moje posraná hlava zradila. Proč jsem proboha nešel dál? Protože jsem máslo, vzdal jsem to a stydím se za to. Na jaře půjdu Den cesty určitě znovu a doufám, že tentokrát nebudu máslo, ale zachovám se jako drsňák! :-)