Blábolící Jelen

Zakončení sezóny Saturday Hikers klubu

Bílá sezóna se blíží a medvědi i vlci pomalu zalézají do svých brlohů, aby tam přes zimu ohlodávali zbytky zmrzlých turistů, proto i my jsme se rozhodli zakončit letošní sezónu Saturday Hikers klubu, což je klub mladých gentlemanů a dam, kteří tráví víkendy radši výlety do přírody, než do nákupního centra. A jak jinak než výletem po horách, jehož trasa nenápadně povede přes nějaké ty horské boudičky, kde unavený poutník může svlažit vyschlé hrdlo pivem.

Saturday Hikers klub vyráží do boje.

Vstávat v sobotu v 5 ráno není žádná lábuž, a proto jsme vstávali až v 5:20. :-) Překvapivě nikdo nezaspal a tak se úspěšně tramvají, metrem, autobusem a vlakem dostáváme přes Liberec až do Oldřichova v Hájích. Těsně před devátou vyrážíme do kopce směr rozcestí Hřebínek, kde nás má čekat první občerstvovací stanice. Místo slibovaných dešťů je nádherné slunné podzimní počasí a tak prvních 8 kilometrů uběhne jako voda a už jsme na místě.

Počasí nám opravdu vyšlo krásné.

Zde nás ovšem místo točeného piva a domácího borůvkového koláče čeká obří cedule s nápisem "zavřeno". Chceme alespoň škodolibě přepsat nápis na "přijdu hned", ale jelikož nikdo nemá křídu, tak usedáme na lavičku a odjídáme něco ze svých skromných zásob. Někteří členové začínají brblat a padá návrh zapíchat do mě turistické hole, čímž by ze mě vznikl jakýsi ježek. Mám zbytky pudu sebezáchovy a tak všechny ujišťuji že na Knejpě bude určitě otevřeno, a že teď půjdeme z kopce a pak jen přeběhneme dva malé kopečky.

Kvůli téhle ceduli ze mě byl málem ježek.

Zbytky paměti už ovšem asi nemám žádné, protože hnedka začínáme stoupat do kopce. Zatím je to po silnici a tak se to obejde bez poznámek o mém duševním zdraví. Asi po kilometru zahýbáme do lesa vystoupat na vrchol Holubník. Na kluzkých velkých balvanech skupina začíná znovu remcat, že prý jsem do povinné výbavy nenapsal mačky a cepín, přitom to je takový krásný technický terén! :-) Nahoře nádherné výhledy remcání trochu utiší, přesto padá návrh turistické hole do mě nezapíchat, ale narvat mi je někam úplně jinam. :-)

Tady ještě byla široká cesta, ale za chvíli nás čekal krásný technický terén.

Jsme asi na 12. kilometru a k občerstvení U Knejpy nám chybí ujít ještě 8. Střídá se bahno s kluzkými dřevěnými chodníčky, takže moc rychle nejdeme. Naše mozky už z hladu a žízně asi blouzní a tak probíráme samé kraviny. Mimo jiné vymýšlíme krásné nové vícevýznamové slovo "blátopád" a posíláme dvanáctičlennou skupinu navoněných turistů směr onen krásný technický terén s informací že je to v pohodě. Chudáci, snad nešli na jistou smrt. :-)

Chodníčky byli krásné, ale docela klouzaly.

Blížíme se ke Knejpě a můj život závisí na tom, zda má otevřeno. Mám štěstí a tak do sebe ládujeme chleby se sádlem, liberecké párky a klobásy. Všechno to spláchneme dobře mířeným ležákem. Vztah ostatních ke mně se po jídle a pivu razantně otáčí a místo výhružek občas zaslechnu i nějakou tu pochvalu. :-) Začíná se ale připozdívat a tak rychlým tempem proletíme nezáživným čtyřkilometrovým úsekem a užíváme si krásný závěrečný tříkilometrový technický seběh, který vzhledem k tomu, že je všechno mokré a jsme už trochu unavení, seběhem moc není.

Klobásy, párky, chleby se sádlem a pivo, jak málo stačí ke štěstí.

V Josefově Dole máme čtvrt hodiny do odjezdu autobusu a jelikož poslední letošní akci Saturday Hikers klubu je třeba řádně oslavit, dáváme si v hospodě rychlé pivo nebo panáka - dle chuti pochodníka. Pivo stíháme i v nádražce v Liberci a autobusu Student Agency, kde ovšem zjišťujeme, že mají jen 4 malá piva na spoj. No co se dá dělat, kupujeme je všechny.

Večer děláme závěrečnou rozpravu v hospodě, kde hodnotíme letošní rok a volíme vedení pro ten další. Bez pozic jako BeerBag master, nebo elevátor pro nové projekty si prostě naše fungování nedokážu představit! :-) A jelikož členové našeho spolku jsou nezničitelní terminátoři, padá návrh zakončit oslavu na diskotéce. No co, zablácený v kožených pohorkách, nempromokavých kalhotách a "aquamením" funkčním triku budu jistě jeden z nejlepších tanečníků disko. Navíc jako zvolený čestný předseda přece nebudu trhat partu.

Závěrečná rozprava.

Nejlepší tanečník disko nakonec rozhodně nejsem. Tančit disko neumím vlastně vůbec, tak se snažím alespoň pogovat, ale připomíná to spíš epileptický záchvat. Ale co už, hlavně že je večírek. Při odchodu se mi u šatny tři holky strašně tlemí, že nevěděly že na diskotéku chodí i Horská služba. No, s tím jak jsem vypadal byl člen Horské služby vlastně docela lichotka.

Filip, Jirka, Lenka a Aquaman.

Ráno si říkám, že pracovat u Horské služby by asi byla větší zábava než dělat ajťáka. Tak si hledám podmínky. Hmmm, věk do 35 let a dobrá fyzická kondice. To abych na sobě asi už začal trochu pracovat.

Třetí zleva Vladimír "Aquaman" Jelen, budoucí hrdina Horské služby. Ehm ...

No akce to byla opravdu vypečená, těším se na příští sezónu Saturday Hikers klubu a doufám, že následující akce budou ještě vypečenější.

Celý článek se sice zakládá na pravdě, ale je míněn naprosto nevážně a některé části jsou upravené v rámci básnické licence. :-) Za fotky děkuji. Lence, Ále a Jirkovi.