Hned na začátek musím říci, že pokud máte něco proti akcím typu Beer treking, nebo jste abstinenti, radši dál nečtěte. Pokud stejně jako já zastáváte názor, že když už pít, je lepší se u toho proběhnout než sedět na zadku v hospodě, můžete ve čtení vesele pokračovat dál.

Třetí listopadový víkend jsem se zúčastnil akce Finlandia run, která slibovala 30 km (s naším kufrováním nakonec skoro 40 km) krásnou přírodou České Kanady a již z názvu bylo jasné, že to možná bude i trochu o vodce. Pravidla jednoduchá - 4 týmy po dvou lidech, rozestup na startu 20 minut a na každé zprávě si dát panáka vodky z láhve, kterou si tým nese s sebou.

Při večerní rozpravě se dozvídám, že jsem v týmu s Mončou a los určuje náš start na 10:20 dopoledne a vyrážíme jako druhý tým. Ráno plním camel bag šťávou, beru 2 malé koly, nějaké tyčinky, jablko a další věci. Skoro všechno naprosto zbytečně, vodka má evidentně energii na celé dopoledne i odpoledne, protože v průběhu celého závodu nakonec skoro nic nejím. :-)

Připraveni na start.

Po našem zmateném startu, kdy máme problém najít hned nultou zprávu a musím se ještě vrátit pro věci, které jsem jako správný Lojza zapomněl v chalupě, už svižným tempem vyrážíme k první zprávě. Jde to krásně a tak, když k ní na třetím kilometru dorážíme, vidíme ještě první tým. To nás nakopne, nezdržujeme se, kopeme do sebe vodku, děláme povinné selfie a běžíme dál.

Ovšem hned za chvíli přichází první kufr. Chceme si zkrátit cestu přes kopec mimo silnici, na rozcestí polních cest zahýbáme špatně a vracíme se delší cestou na onu silnici. Jelene, jelene, když už máš na hodinkách kompas, mohl bys ho alespoň na rozcestí použít. Ale jak se říká, chybama se člověk učí. V dálce stále vidíme první tým a pak asi volíme lepší cestu, jelikož na zprávu u Vondrova rybníka (9,5 km) přicházíme jako první. Rychle proto likvidujeme povinný příděl tekutin a po cestě, kde se nedá ztratit, dorážímě k blízké zprávě u Baronovy studánky (11,5 km). Zde jsou hrnečky a tak si do nich z plastového panáka vodku přelíváme, ať je to alespoň trochu stylové.

Stylově z hrnečků!

K další zprávě se taky ztratit nedá, proto asi po kilometru zahýbáme špatně. Kdo to říkal, že chybama se člověk učí? Ale naštěstí to bylo jen kousek a za chvíli už máme na dohled Vlkův mlýn (14 km). Jenže nekoukám pod nohy, na louce se probořím a v obou botách mám jezírko. Proto k další zprávě neobcházíme potok, ale rozhodnu se přebrodit, vypadá to jen na 10cm vody. Jak tam šlápnu, noha se mně proboří bahnem až po koleno. No paráda. Monča mi půjčuje suché ponožky a já jsem rád za naší ohnivou vodu, jelikož mně vrací cit do zmrzlých prstů.

Jojo, 10 cm vody. Těch 40 cm bahna jsem se snažil ignorovat. :-)

Na další zprávu to vypadá jednoduše. V mapě je ovšem zakreslená asfaltka, která tam v reálu není. On by to zase takový problém nebyl, kdybych se třeba podíval na kompas, jakým směrem jdeme. Je to prostě se mnou marný, je to marný … je to marný. Na další zprávu jdeme nakonec asi 9km, i když to mohly být tak 4. Myslíme, že nás museli všichni předběhnout, proto nás u zprávy (23 km) potěší, že jsme stále první.

Závod si člověk musí umět vychutnat za každé situace.

Vodka na zprávě zahnala špatnou náladu a tak nám ani moc nevadí, že jdeme 2,5 kilometru stejnou cestou, jakou jsme přišli. Na hrázi Novodvorského rybníka (27 km) i přes daleký rozhled stále nevidíme žádné soupeře a tak je nálada výborná a na upití zásob si chvíli sedneme. A najednou zjistím že jsem si sednul do hovna. No, po pravdě jsem začal mluvit hůř než náš prezident a nadávky létaly vzduchem ještě po několika kilometrech, dávno potom co jsem to z kalhot setřel.

Už v něm sedím, akorát o tom zatím naštěstí nevím.

Na další zprávě u Obecního rybníka (30 km) je na nás znát již jistá společenská únava, navíc těch rybníků je tam víc, v mapě je Lipolec, na ceduli napsáno Lipovec a stmívá se. Proto se tu moc nezdržujeme, nasazujeme čelovky a po nepříjemně frekventované silnici razíme na Židovský hřbitov u Markvarce (33 km). Přelézáme zeď a u hrobu, kde je zpráva umístěna, nás čeká bonusový panák hruškovice. Nechci, aby mne někdo osočil z podvádění a tak si loknu pořádně.

Bonus!!!

A proto jsem i pořádně společensky unavený, trochu bloudíme a máme trochu problém najít poslední zprávu (37 km). Přemýšlíme, co to může být ta lednice, když nejednou vidíme přístřešek u rybníka, kde jsou prostě tři ledničky a v jedná z nich na nás čeká bonusové pivo. Po všech těch vodkách jsem za něj strašně šťastný. :-)

Pak už jen po cestě dopíjím pivo, dorážíme zatím na prvním místě do Peníkova do cíle (39,5 km) v čase něco přes 8 hodin, kde napůl dopíjíme z láhve posledního panáka. A jelikož do 40 minut nikdo nedoráží, stáváme se překvapivě i přes naše kufry vítězi Finlandia runu.

Kombinace endorfinů a alkoholu způsobila v cíli totální euforii. :-)

Bylo to o chůzi, o pití, o kufrování, o pití, o zábavě a samozřejmě o pití :-) Bylo to náročné, ale příště půjdu určitě znova, musím přece obhájit vítězství :-)

Všechny věci v tomto příběhu prováděli zkušení finští kaskadéři, nepokoušejte se je napodobovat!