Na mém prvním dni cesty loni na podzim jsem nedopadl moc slavně, proto jsem tentokrát doufal v lepší výsledek. Přece jen se mi letos už podařilo ujít jeden 50 km výlet za na mě slušných 8,5 hodiny a ani brození se sněhem v Jeseníkách při Horské výzvě mi nedělalo problémy. Všechno tedy naznačovalo na lepší výsledek než podzimních 40 km, a tak jsem svůj cíl tipoval na Třešť - 82. kilometr.

Ráno jsme tedy vyrazili s Mončou z Hlavního nádraží a přisedla si k nám skupina, u které se dal očekávat mnohem lepší výsledek než u nás. Tedy ti jejichž blogy rád čtu, pořádají dost zábavné chodeckoběžecké taškařice, případně podobné akce rovnou vyhrávají. Jejich tempo je vražedné, jejich revírem jsou hory a jejich výdrž je oproti jelenům asi tak trojnásobná. A vyráží dost na lehko. To my, vzhledem k našemu plánovanému šnečímu tempu, jsme měli plný batoh jídla a pití, péřovky i spacáky. :-)

Přesně v 10:00 jsme odstartovali z Veselí nad Lužnicí a už od začátku jsem si říkal, že jít dva dny předtím na Běh pro Světlušku nebyl ten nejlepší nápad, protože nohy mě bolely už po pár metrech. Většina lidí vyrazila rychlým tempem, my ovšem známe svoji fyzickou kondici, a tak jsme se se svými 5,5 km/h zařadili až na úplný chvost běžců a turistů.

Tyhle "asfaltky" se mně i celkem líbily.

Nakonec jsme bolavé nohy z běhání přece jen rozešli a za 3 hodiny dorazili na první kontrolu u studánky za rozcestím Dolní Vydýmač (16 km), kde samozřejmě nastal čas na první pořádnou svačinu. Za další 2 hodiny u druhé kontroly kousek za Ďebolínem (27 km) už jsme se ládovali houstičkami podruhé a na 31km v Jindřichově Hradci jsme pro jistotu zapluli na pořádné jídlo do hospody. Fyzička tedy nic moc, ale apetit nám rozhodně nechybí. :-) Takže první ⅓ naší plánované trasy za námi a šlo se nádherně, i když to pro nás bylo nezvykle placaté. :-) Spousta lidí si v této části stěžovala na přemíru asfaltu, ale nám to tak hrozné nepřišlo. Často se dalo jít někde po okraji v měkkém a výhled na Jihočeské rybníky se nám docela zamlouval.

Úzkokolejka.

Posilnění z hospody jsme ještě u Vietnamců natankovali kolu a vyrazili vstříc kontrole u úzkokolejky na rozcestí Městský les (34 km). Na dohled jsme viděli pro nás bájného Olafa, ale na kontrole jsme poprvé pro jistotu mazali nohy zázračným mazadlem (alpou a vazelínou), a tak nám definitivně z dohledu utekl.

Nanášení zázračného mazadla.

Asi především díky mazadlu a možná trochu díky tréninku se nám šlo stále krásně. V trackovací aplikaci jsme viděli, že nás již od Jindřicháče někdo dohání a kousek před čtvrtou kontrolou nás předešla skupinka 3 poutníků, prý mají jako cíl také Třešť. Celkem bez problémů za nádherného západu slunce jsme došli ke kontrole u Velkého Stříbrného rybníka (44 km). Kousek za ní jsme povečeřeli, obnovili vrsty mazadel, připravili se na noc a za začínajícího šera vyrazili dál.

Západ slunce.

Jenže zapadlo slunce, začala přicházet zima. Nejdřív se mi zbláznily hodinky, pak telefon a přišla menší krize. Po cestě jsme potkali trojici co nás před tím předcházela a vypadali, že končí. To člověku na morálce taky moc nepřidá. :-) Ale nohy nás zatím moc nebolely, a tak i když pomalu, jsme došli na kontrolu za obcí Zahrádky na 56 km v 23:24. Potkali jsme tam dvojici, která také nevypadala úplně nejčerstvější, ale za chvíli se zvedli a odešli. Nám se naopak změnila krize malá v krizi velkou, oblékli jsme tedy péřovky a na místě odpočívali snad do půlnoci.

Již velká krize a krátký odpočinek na autobusové zastávce.

Nedalo se ovšem čekat věčně, zima byla stále větší a zmrznout jsme tam nechtěli. Zvolili jsme tedy šnečí strategii, jak se do našeho plánovaného cíle dostat - ¾ hodiny se vždy plazit tempem 4 km/h a pak ¼ hodiny odpočívat. Strategie více méně fungovala, až na to, že jsme kufrovali uprostřed JZD, kterým se mělo projít, a my nemohli najít cestu, jak se z něj vymotat. V lese se neztrácíme, uprostřed JZD ano. :-) Nakonec se to naštěstí podařilo a v 1:40 jsme dorazili na kontrolu na rozcestí U křížku (62 km). Do našeho cíle zbývalo nějakých 20 km, přišlo i pár povzbudivých zpráv od těch, kteří nás sledovali v trackovací aplikaci, a nálada se mírně zvedla. Krize sice úplně neodešla, ale naše plazení se stalo psychicky snesitelným.

Ilustrační foto ze dne, protože z noci žádné nemám. :-) 

Kousek za kontrolou se k nám připojila slečna, jejíž parťák už byl unavený a z termofolie si udělal improvizovaný spacák. Docela ho obdivuji, já po 60 km už prostě vůbec netopil a byla mi zima i za chůze v péřovce, čepici a rukavicích. :-) Ve třech jsme tedy vyrazili dál a společně prošli kontroly u studánky pod Javořicí (66 km) a Míchovy skály (69 km). Slečna ovšem měla o dost více sil než my. Proto, když začalo mírně svítat, jsme se rozloučili a ona odběhla vstříc Jihlavě. K hradu Roštejn na 75 km jsme už tedy dorazili jen ve dvou. Mimochodem úsek mezi Javořicí a Roštejnem nemám od letošního předtáborového putování vůbec rád, cesta nikam nezatáčí a asi 8 km je jak podle pravítka, ale v noci se to přeci jen šlo lépe, jak člověk před sebe moc daleko neviděl. :-)

Klikaté cesty mám narozdíl od těch rovných rád. 

Sil už jsme měli celkem málo, ale 7 kilometrů do našeho cíle, to už jsme museli dojít. Za prvních ranních slunečních paprsků jsme se plazili do cíle, odpočívali, vyhřívali se na sluníčku a vycucávali poslední zbytky Pikaa. Asi v 8:30, po 22,5 hodinách jsme se pak konečně doplazili do Třeště, do našeho vysněného cíle na 82,2 km.

První ranní paprsky slunce.

Já jsem si tak svojí nejdelší ušlou vzdálenost za jeden den vylepšil asi o 30 km, Monča o 40. Začínám tedy zase pošilhávat po lepším výkonu a doufám, že na podzim budu psát o tom, jak jsem ušel svoji první stovku. :-)

P.S.: Co mě velmi mile překvapilo bylo, že jsem v pondělí nekulhal, neměl houpavou kačeří chůzi, ani mě nic dramaticky nebolelo. To asi díky tomu zvolenému pomalému tempu.

P.P.S.: A spacáky jsme nakonec nepoužili.