K pochodu Praha - Prčice jsem měl vždycky tak trochu smíšené pocity. Na jednu stranu je to vzdálenost, která je pro mě zajímavou výzvou a člověk může po cestě pokecat s podobnými magory, na druhou stranu je tam značná část po asfaltu a v cíli už je na můj vkus poměrně přelidněno. Ale ještě nikdy jsem se o 70 kilometrovou trasu Karla Kulleho nepokusil a navíc byl letos ten jubilejní 50. ročník. Takže když jsem se rozhodoval, kam třetí květnový víkend vyrazím na výlet, Prčice byly jasná volba. Dohodl jsem se s Milanem, že půjdeme celou trasu a Monča zvažovala, že půjde 42 kilometrů z Týnce, že bychom ji po cestě zkusili doběhnout, jelikož trasa je to společná.

Dva týdny před pochodem jsem stále bojoval s nějakým nachlazením. Já se sice těsně stačil vyléčit, ale nakazil jsem Monču, takže jsem přišel o prvního parťáka. Večer před pochodem psal Milan že má zimnici, snad jsem ho týden před tím v Jeseníkách taky nenakazil. :-) Každopádně jsem tak přišel o druhého parťáka. To jsem začal tušit, že to bude zajímavé. Když jdu totiž sám, mám tendenci přepálit začátek a v půlce pak zhebnout a jelikož nemám nikoho jako podporu, dochází pak morál.

Na Prčice je potřeba si přivstat.

V sobotu jsem tedy vstal ve 4 ráno, nahodil svůj elasťákový outfit (ano vypadá dost teple, ale jak je pohodlný! :-)) a vyrazil taxíkem na metro Háje, kde byl start. A zase se ukázalo, jaký jsem zmatkář, jelikož jsem ani netušil, kterým směrem mám vyrazit. Připojil jsem se tedy radši za asi 10 člennou skupinku a nechal se vést. Za chvíli mně ovšem přišlo, že se strašně táhnou (10:00 min/km, ještě před rokem jsem to považoval za hranici běhu :-)), a tak jsem vždycky někoho došel, chvíli za ním šel, předešel, došel dalšího … a tak pořád dál.

Teplý pohodlný elesťákový outfit, ilustrační foto z jiného pochodu.

Asi po pěti kilometrech, kousek za Průhonicemi a D1, jsem si uvědomil, že je mi vlastně docela zle. Tělo i hlava v teple, ale měl jsem strašně zmrzlé a nateklé ruce, nějak se mně motala hlava a vůbec mi bylo tak nějak divně. Vyhodnotil jsem, že je to zimou, a tak jsem ještě o něco přidal na tempu. Střídaly se silnice s úzkými hliněnými cestičkami a mně bylo stále divně a připadal jsem si, jak v nějakém snu mimo realitu. Tak mě napadlo, že to bude nějaká alergie, nechtělo se mně ovšem zastavovat a štrachat se v batohu, tak jsem si řekl, že to ještě počká.

Ona ta cesta do Týnce byla z velké části i docela hezká, jenže mně bylo tak zle!

Do Týnce na 28. kilometru jsem dorazil za něco málo přes 4 hodiny. Po orazítkování mapy jsem do sebe natankoval půllitr kofoly a 2 koláče a hned jsem zjistil, co bylo špatně - já se nějak ráno zapomněl nasnídat! Moje tělo prostě oznamovalo, že jedna tyčinka a 3 deci vody jsou na 28 kilometrů svižným tempem trochu málo a skoro hned po doplnění rychlých cukrů jsem se začal cítit o dost lépe.

Po krátké pauze jsem tedy vyrazil směrem k Neveklovu. Na trase už se smíchali pochodníci z Prahy a Týnce a začal jsem potkávat skupinky, které pochod pojaly stylem tour de beer. Vzhledem k tempu a vzdálenosti to rozhodně do Prčic stihnout nemohly. Cesta celkem odsýpala, a tak jsem byl po 7 hodinách od startu na 42. kilometru v Neveklově. V krámu jsem si koupil do zásoby kofolu a při průchodu městem se pořádně rozhlížel, protože jsem měl indicie, že by mě zde mohla čekat soukromá občerstvovačka.

Někde před Neveklovem.

A opravdu, ta cedule se nedala minout. :-) A jelikož už na mně byla znát jemná únava, uhasil jsem žízeň dobře mířeným ležákem, zbaštil nějaké zásoby, vyměnil ponožky a vykysnul na zahradě asi tři čtvrtě hodiny. Protože jsem ovšem chtěl dojít do cíle, odolal jsem vábení dalších piv, rozloučil se s Michalem a Léňou a vyrazil směr Kosova Hora.

Značení na soukromou občerstvovačku. :-)

To už ovšem začalo pražit silné odpolední slunce a já si uvědomil, že jsem si neměl kupovat kofolu, ale nějakou minerálku, protože soli a minerály se ze mě odpařovaly přímo před očima. :-) Naneštěstí po cestě nebylo žádné místo, kde doplnit zásoby, a tak byla cesta do Kosovy Hory na 56. kilometru docela na krev a cítil jsem, že křeče do nohou asi dostanu každou chvíli. Navíc hospoda u kontroly byla naprosto narvaná. Tak jsem koupil jen láhev minerálky a šel se svalit do pole za Kosovou Horou.

Před Kosovou Horou jsem uvažoval jestli to nezabalím a nepůjdu se radši koupat.

Dopřál jsem si asi 15 minut pauzu, náladoval jsem do sebe skoro všechny zbytky jídla a psychicky se připravil na to, že posledních 14 kilometrů asi bude docela bolet. A taky že jo. Svaly na tom sice byly celkem dobře, ale asfaltu je na Prčicích celkem dos, a tak jsem měl celkem odrasená chodidla a drobné puchýře tomu taky nepřidaly.

Odpočinek za Kosovou Horou.

Nakonec jsem se do toho cíle silou vůle nějak doploužil a dokončil tak pochod Praha-Prčice za 13 hodin a 20 minut. V cíli jsem si dal pivo a potkal skupinu s Tomášem, kteří volili variantu kratší trasy, ale více piv. :-) Společně jsme pak jeli šíleně natřískaným vlakem zpět do Prahy. Kdo by nestál o to po 70 kilometrech stát hodinu a půl mezi vagóny. :-)

Přes všechna negativa se mně to celkem líbilo. Jen příště bych už asi pochod Praha-Prčice nešel sám. Jak si člověk nemá s kým po cestě povídat, tak se začne soustředit na všechno drobné nepohodlí a bolístky a cesta pak prostě o něco hůř utíká. Fňuk. :-)

Přelidněný cíl.

P.S.: Pokud chcete zkusit trasu Karla Kulleho poprvé a nejste zrovna rychlí turisté, pak nejen já si myslím, že trasa je ve skutečnosti o něco delší. Většina vzdáleností podle mě docela sedí, ale úsek z Neveklova do Kosovy Hory je podle mě 16 a ne 14 kilometrů. Dohromady mně to tedy vychází na pěkných 72 kilometrů. Limit na Prčice je 15 hodin a ty 2 kilometry na konci by mohly být znát.