Podzimní Den cesty - tedy pokus jak daleko je člověk schopen ujít za 24 hodin - se jde stejnou cestou jako ten jarní, akorát startuje v pátek večer. Na jaře jsem ušel 82 kilometrů do Třeště, a tak jsem teď chtěl výsledek alespoň dorovnat nebo ideálně vylepšit a ujít 100 kilometrů, což by vycházelo krásně do Jihlavy.

Tentokrát jsem ovšem měl opačný problém než normálně. Chodeckoběžeckou přípravu jsem totiž nepodcenil, já to s ní naopak přehnal. Tour de Beer, Horská výzva na Šumavě a výprava s oddílem o předchozích víkendech a pravidelné běhání si vybralo svou daň. Ráno v den startu mě tak nejen pěkně bolela kolena a achilovky, ale navíc jsem se cítil pěkně vyšťaveně. 

Cestou na start jsem v kupé ve vlaku narazil na další dva účastníky Dne cesty. Prý jdou poprvé a chtěli by ujít 82 kilometrů do Třeště. Dávám jim tedy pár rad ohledně cesty, kterou jsem šel již na jaře, a ve svém běžeckém oblečení se snažím tvářit jako velký mazák. Tím, že 50 kilometrů v kuse jsem poprvé ušel teprve před necelým rokem, se samozřejmě vůbec nechlubím. :-)

Na startu než se všichni vyrojili z nádraží. :-)

V 6 večer jsme odstartovali a všichni opět vyrazili tempem, jako by chtěli ujít minimálně 120 kilometrů. I když podle výsledků to tak pak nikdy nedopadne. :-) Já vystartoval klasicky skoro úplně ze zadu a tempem jemně přes 6 km/h předcházel pomalejší pochodníky. Naposled jsem potkal dvojici z vlaku. Divili se, že nejsem někde vepředu. Zřejmě moje kondice od pohledu vypadá lépe, než jak na tom ve skutečnosti jsem. :-)

Začátek cesty rychle ubíhal a asi po hodině jsem zapnul poprvé čelovku. Kolem osmého kilometru se ke mně připojila slečna, která za sebou zanechala pomalejší kamarádku. Měli jsme podobné tempo, a tak jsme pokračovali dál spolu a bavili se o tom, jaké na nás asi k ránu přijdou krize, jak nedostatek cukru při pochodu dokáže s člověkem i švihnout, nebo jak se člověku v noci dokáže motat hlava. Asi máme z těch pochodů dost podobné zkušenosti. :-)

Vystartoval jsem jako vždy ze zadu. Vypůjčeno z rajčete od Meryl.

Kličkováním mezi rybníky střídavě po silničkách a lesních cestičkách jsme bez zastávky šli za krásné jasné noci s hvězdným nebem dál přes kontroly Dolní Vydýmač (15,7 km) a Děbolín (27,2 km). Dále do Jindřichova Hradce byly spíš jen asfaltky, padala mlha, přišel krátký kufr a začaly se ozývat bolavé nohy. Bylo jasné, že 6 km/h už dlouho nevydržím, ale v Jindřichově Hradci jsem hospodu odmítl. Bál jsem se, že bych tam strašně vykysnul.

Chvíli před půlnocí na kontrole u Městského lesa (34,5 km) jsem navrhl, že se rozdělíme, že už tak rychle nepůjdu. Prý si dáme krátkou pauzu a pak uvidíme. Skočil jsem si tedy na záchod, nasoukal do sebe druhou večeři a pak asi na chvíli v sedě usnul - podíval jsem se na hodinky a dvacet minut pryč. Trojice pochodníků se mě zrovna ptala, jestli jdu s nimi. Zmateně jsem odpověděl že ne, že čekám na kamarádku a bolí mě nohy. Nikde jsem ovšem neviděl ani slečnu ani její batoh, tak jsem usoudil, že už asi vyrazila a po chvíli vyrazil dál sám.

Krize přicházely a odcházely. Tohle je rozhodně nafoceno při krizi. :-)

V noci se samotnému člověku jde špatně. Zpomalil jsem na něco jemně přes 5 km/h, v Rodvínově ignoroval otevřenou hospodu, předešla mě nějaká dvojice a až k rozcestí U Matějovce (39,3 km) mě to po silnici prostě hodně nebavilo. Tam jsem volal na dvojici, která  mě předešla, že jdou špatně. Poděkovali, za Matějovcem ovšem znovu zapomněli zahnout a moje volání už tentokrát neslyšeli.

Začaly ovšem krásné lesní pěšinky a já chytil druhou mízu.  Toho jsem musel využít, a tak jsem na kontrole u Velkého stříbrného rybníka (43,5 km) neodpočíval a pokračoval dál. Díky malému kufru jsem potkal další dva chodce. Jeden prý kvůli velkému kufru měl v nohách již o 10 km víc, sebral se a utekl dopředu. S druhým jsme pokračovali až do České Olešné (49 km), kde šel odpočívat na zastávku autobusu. Já pokecal s místními udivenými násosky a vysvětlil jim, co jsme to za stovku bláznů, a dost unaveně s další krizí se došoural v mlze po dost špatně značené cestě do Bořetína na autobusovou zastávku (52,6 km).

V noci byla pěkná zima, ale všude krásná jinovatka. V noci to ovšem vyfotit nešlo a přes den už to tálo. 

Pokusil jsem se do sebe po čtvrté ranní nasoukat třetí večeři, ale snědl jsem toho méně, než bych potřeboval. Svaly mě nijak nebolely, ale kolena a chodidla jo, a celková únava byla strašná. Navíc byla pěkná zima a to mému stavu vůbec neprospívalo.

První ranní sluníčko.

Šnečím tempem jsem se tak šoural přes kontroly U Zahrádek (55,9 km) a U Křížku (61,9 km). Pak se sice rozednilo, ale krize byla horší a musel jsem si snad co 500 metrů na minutu sednout. Jediné co mě povzbuzovalo bylo, že jsem potkával stále stejné lidi - asi měli o dost horší orientační smysl než já. :-) Na kontrole u Studánky Páně (66,4 km) jsem se nezdržoval, jelikož jsem věděl, že za půl kilometru je u Javořice zavíratelná dřevěná budka, ve které se dá skvěle odpočinout.

Kouzelná budka ve které jsem se na patnáct minut lehl.

Tam jsem do sebe natlačil malou snídani a dopřál si 15 minut odpočinku vleže. Dohromady s ranním sluníčkem to neskutečně pomohlo a já se tak v půl 9 ráno rozběhl z kopečka rychlostí 8,5 km/h, označil si kontrolu na Míchově skále (68,9 km) a pomalým během pokračoval dál. U Malého Pařezitého rybníka (72,2 km) mně však energie začala znovu docházet a bylo mi jasné, že v Třešti budu končit.

Vyhřívání na sluníčku.

Vyhříval jsem se tedy asi 20 minut na lavičce na sluníčku a pak pomalým tempem s několika zastávkami vyrazil přes hrad Roštejn (74,7 km) až do Třeště (81,9 km), kde jsem po 18 hodinách a 20 minutách svůj třetí Den cesty ukončil. Na to zkusit dojít do Jihlavy 18,7 kilometrů jsem měl přes 5,5 hodiny, ale prostě jsem nějak cítil, že už toho mám dost. Podepsala se na tom asi nejvíce celková únava z předchozích akcí a studená noc, která mně jako teplomilnému tvorovi sebrala opravdu hodně sil.

Nožičkám už se dál prostě nechtělo. :-)

Stejně ale 82 kilometrů je pro mě celkem dobrý výsledek a i přes všechny ty krize to byla cesta pod nádhernou jasnou noční oblohou. Na překonaní 100 kilometrové hranice si holt ještě budu muset počkat. Jediné, co mě mrzí je, že jelikož jsem se nikoho nezeptal na jméno, nevím jak dopadli a kam došli ti, co jsem po cestě potkal.

Ale příště už to stovku určitě dám, tak kdo se přidá? Mrk mrk! :-)